Obchodování se zeměmi EU

Obchodování se zeměmi EU

Vzhledem k členství České republiky v Evropské unii je pro české podnikatele obchodování s ostatními členskými státy EU zjednodušené. Oproti obchodování s ostatními státy světa je do jisté míry specifické a vychází z řady základních principů, na které se v tomto článku zaměříme.

Vnitřní trh

Ekonomický prostor, který je tvořen územím všech členských států EU, označuje Smlouva o fungování Evropské unie jako vnitřní trh.

Základem vnitřního trhu Evropské unie jsou čtyři principy, které v tomto prostoru platí. Jedná se o volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu; tyto jsou často označované jako 4 základní svobody.

Cílem vytvoření vnitřního trhu bylo vedle poskytnutí výhod občanům a podnikatelům z členských států EU, také zvýšení ekonomického růstu, životní úrovně a posílení postavení Evropy na mezinárodním poli. Jen ekonomicky úžeji propojená Evropa totiž může konkurovat silným ekonomikám USA nebo třeba sílící Číny.

Od svého založení v roce 1993 přinesl vnitřní trh vytvoření nových pracovních míst, přijatelnější ceny pro spotřebitele a umožnil podnikům i občanům široký výběr zboží a služeb.

Základní svobody a jejich význam

Základním předpokladem pro fungování vnitřního trhu EU je volný pohyb zboží. Cílem ustanovení o volném pohybu zboží je zajištění nárůstu vzájemné obchodní výměny mezi členskými státy. K takovému nárůstu došlo již odstraněním tzv. tarifních překážek, tedy cel a kvantitativních omezení a opatření s jim rovnocenným účinkem a zavedením společného celního sazebníku vůči nečlenským státům; tedy vznikem celní unie. Situace, kdy mezi členskými státy EU není uplatňováno clo, znamená samozřejmě posílení postavení podnikatelů z členských států při obchodování v rámci Unie. Vzhledem k tomu, že zboží nezatížené clem je v zásadě levnější než zboží clem zatížené, vede takové opatření k tomu, že dovoz z nečlenských států EU je do jisté míry nahrazován dovozem ze států členských.

I po zavedení celní unie však přetrvávaly rozdílné kvalitativní požadavky na některé výrobky v jednotlivých členských státech Unie, tzv. kvalitativní omezení. Tedy situace, kdy jednotlivé státy například z důvodů ochrany spotřebitele, ochrany životního prostředí či ochrany tuzemských producentů vyžadovaly naplnění kritérií rozličné úrovně pro uvedení zboží na jejich tuzemský trh. Tuto nejednotnost požadavků na kvalitu výrobků ze strany jednotlivých členských států bylo samozřejmě třeba překlenout. Pro řešení tohoto problému se vytvořily v zásadě dvě cesty – cesta harmonizace a cesta vzájemného uznávání.

V případě harmonizace se členské státy EU dohodnou na kompromisním znění požadavků na jednotlivé výrobky a takové společné požadavky platí pak ve všech členských státech. Harmonizací je zaručen volný pohyb výrobků po vnitřním trhu, stejně jako vysoká míra ochrany. Harmonizované jsou například technické požadavky na automobily či elektroniku. Předstupněm harmonizace úplné je harmonizace částečná, která na evropské úrovni sjednocuje pouze některé aspekty výrobku. Nalezení kompromisního znění požadavků však nebývá jednoduché, proto se vedle sjednocování požadavků pomocí harmonizace používá také princip vzájemného uznávání, který se tedy použije pro výrobky, které nejsou na unijní úrovní harmonizovány. Základem tohoto principu je určitá míra důvěry mezi členskými státy. Ty uznávají, že je-li zboží dobré pro spotřebitele jednoho členského státu (tj. odpovídá požadavkům státu původu), je dobré i pro spotřebitele z ostatních členských států. I v ostatních členských státech musí být tedy umožněn prodej takového zboží.

Pokud chce tedy podnikatel exportovat zboží, které splňuje požadavky českého právního řádu pro uvedení na trh v ČR, do kteréhokoliv jiného členského státu EU, nemusí se již obávat žádných dalších omezení, respektive přísnějších požadavků na kvalitu. Zboží, které splní požadavky pro uvedení na trh v jednom členském státě, nemusí již prokazovat svou kvalitu v případě uvedení na trh v jiném členském státě. Z principu vzájemného uznávání však existují také výjimky. Státy mohou v jednotlivých případech omezit volný pohyb výrobků na základě svých oprávněných zájmů; za ty lze považovat např. ochranu spotřebitele, zdraví, životního prostředí nebo kultury. Stát uplatňující takovou výjimku z volného pohybu zboží však musí prokázat, že použitá opatření jsou nezbytná, a že omezují volný pohyb zboží v co nejnižší míře.

Dalším principem vnitřního trhu EU je volný pohyb služeb, tedy poskytování služeb přes hranice ze strany podnikatele, který není usazený ve státě, ve kterém služby poskytuje. Služby překračující hranice členských států mají následující právní výhodu – jejich poskytovatel není podroben předpisům platným pro tamní podnikání. Z tohoto důvodu je však poskytování služeb přes hranice členských států omezeno časově. Existuje navíc předpoklad, že taková služba bude v jiném členském státě poskytována pouze příležitostně, a že profesní základnu bude mít podnikatel ve státě, ve kterém je usazen. V případě, že si podnikatel, který poskytuje služby v jiném členském státě, než ve kterém je usazen, vytvoří v takovém státě profesní základnu, může na něm hostitelský stát požadovat, aby se usadil, a aby splnil podmínky platné pro tamní podnikatele.

Volný pohyb osob a volný pohyb kapitálu jsou třetí a čtvrtou základní svobodou vnitřního trhu, pro obchodování v rámci EU má význam především právo usazování spadající pod volný pohyb osob, tedy svoboda podnikatelů usadit se v jiném členském státě za účelem podnikání nebo v takovém státě zřizovat a řídit podnik.  Významný je i požadavek na zabezpečení přeshraničních plateb a transferů kapitálu všeho druhu v rámci EU.

Jak tedy nejlépe postupovat v případě přeshraničního obchodování v rámci EU?

Pokud vyvážíte výrobky do jiného členského státu EU, nebo naopak výrobky z těchto států dovážíte, je si tedy třeba uvědomit následující:

  • V případě, že jsou požadavky na konkrétní výrobek harmonizovány v rámci EU, je třeba tyto sjednocené požadavky splňovat. Tím je pak zajištěn volný pohyb výrobku v rámci celého území Unie.
  • Pokud výrobek harmonizován na úrovni Unie není, ale je v ČR vyroben nebo uveden na trh v souladu s českými právními předpisy, platí pro něj princip vzájemného uznávání a jeho volnému pohybu na unijním trhu může být bráněno pouze výjimečně – uplatněním tzv. oprávněných zájmů.
  • Výjimečně může nastat situace, kdy požadavky na výrobek nejsou stanoveny v žádném národním předpise státu, kde je vyroben nebo uveden na trh (tedy kdy např. český právní řád požadavky na takový výrobek neupravuje). V takovém případě platí obecně zásada, že výrobek musí být bezpečný a to podle směrnice o bezpečnosti výrobků (směrnice č. 2001/95/ES). Pokud jsou splněny požadavky této směrnice, má pak výrobek zajištěn volný pohyb podle principu vzájemného uznávání.

Pozor na DPH

Daň z přidané hodnoty funguje obecně na principu daně na vstupu a daně na výstupu.

Pokud tedy podnikatel, který je plátcem DPH, prodá zboží či službu, uskuteční tím zdanitelné plnění a je povinen odvést DPH na výstupu. Takový podnikatel má naopak z nakoupeného zboží nebo služby naopak v zásadě vždy nárok na odpočet daně na vstupu. Celková daňová povinnost takového podnikatele je pak stanovena jako rozdíl mezi daní na výstupu a daní na vstupu.

Při přeshraničním obchodování v rámci EU ale funguje často tzv. princip samovyměření daně. Ten spočívá v tom, že daň na výstupu odvede a zaplatí příjemce zboží nebo služby, tedy nikoliv dodavatel.

V případě dovozu do ČR z jiného členského státu EU neuplatní tedy cizí plátce svou DPH, ale český podnikatel uplatní DPH na výstupu s českou sazbou a současně si uplatní nárok na odpočet na vstupu. Celkový dopad na standardního českého podnikatele je však z hlediska DPH nulový, samovyměření i nárok na odpočet se uplatňuje v jednom daňovém přiznání.

V případě vývozu z ČR pak český podnikatel na výstupu DPH neuplatňuje a příjemce si daň sám vyměří („samovyměří“).

Co se týče používání principu samovyměření, tak ten se použije u převážné většiny zboží pořízeného z jiného členského státu EU, ale také u některých vyjmenovaných služeb poskytovaných přeshraničně. Mezi takové služby patří například služby telekomunikační, finanční či poradenské.

Další právně doporučené postupy pro podnikatele najdete na webu PravoProPodnikatele.cz provozovaném advokátní kanceláří.